Myslím, že se mi již konečně daří chápat Dostojevského v jeho tvrzení o milování života o dost více než jeho smyslu. V tom milování „beze smyslu“ je ukryto směřování k momentu, do jednoho bodu, okamžiku „tady a teď“.
Aniž by člověk vnímal jakékoliv analytické před a strategické po.
Dosáhnout lehkosti bez odevzdanosti k němu, bez ztráty vůle a zápalu.
A to je ta opravdová láska, kdy člověk nepotřebuje přemýšlet. Jen tak pluje, pozoruje v bdělém stavu.
Velká změna. Vše jiným, a tedy úplně novým nábojem prostoupeno. Posunut do pozitivna, dveře za sebou zabouchlé. Práce s krizí vstříc příležitostem se vyplácí. Má význam bojovat, prát se s jakýmkoliv stavem. Vůle a odhodlání protknuté trpělivostí v bolesti, přijde mi jako páteří čehosi universálního.
Taková čistota prožívaného,
taková plnost dějícího se,
taková jednota všeho.
Možná jsem s tím vším příliš rychle hotov, a nedostatečně se dle svých dřívějších módů propochybovávám a nehledím tak na tento stav v co největší úhelné pestrosti. Jsem za to ale rád, neboť změna. Neohlížení se za již nenávratně prožitým, spočinutí v „teď“, jedním jediným prožitkem jest. Jakoby kolem nic, jakoby kolem ničeho, jakoby kolem vesmírné prázdnoty, přesto s úžasem cítíc všudypřítomné krásno, které jednou spasí svět.
Že Fjodore?