Nemůžu se nějak smířit s tím, že existuje jakási univerzální světová hodnota určující něco tak neurčitelného jako je třeba míra štěstí.
Jsou v tom jednom dolaru zohledněny sociální vazby? Jak může někdo porovnávat dolar v Africe a dolar v Evropě? Míru chudoby v kolkatském slumu se sierraleonskou vesnicí? Zabývá se někdo tím, jak chudobu vnímají samotní chudí? Dokáže někdo zakomponovat do tohoto ukazatele faktor různosti v objemu základních surovin potřebných pro přežití jednotlivce, tak aby se přiblížil alespoň trochu objektivnímu hodnocení? Je jeden dolar málo? Děje se v dnešním světě hodně činností takových, za kterými je křišťálově čistý úmysl chudobu skutečně vymýtit a nikoliv se obohatit, jak některé konspirační(?) teorie o farmaceutických společnostech naznačují?
Ano, ano, ano, bum bác, kráčím vzad. Internet, knihy. Děje se toho ve světě setsakramentsky hodně.
Po prvotní nedůvěře vůči samotné hodnotě 1 dolar/den ( od roku 2008 již 1,25 dolar, SB ) mé emoce po podrobném zjištění jejího výpočtu značně ochladly. O to víc, že se jedná o údaj extrémní chudoby. V publikacích OSN ( UNDP, 2006 ) se dovídám, že se znatelně vyvíjí pojem existenčního minima od pouhé minimální nutriční hodnoty potravy k přežití, tedy čistě materiálního pojetí, k rozšíření ( 70.léta 20.stol. ) o lékařskou péči, dostupnost vzdělání, dostupnost pitné vody aj. směrem k zahrnutí malsowových potřeb vyššího řádu. Tady jsem spokojen.
Jak je to s poměřitelností dolaru v Africe a dolaru v Evropě? Zjišťuji, že se měří dle parity kupní síly, parity, prostřednictvím které se spočte, kolik kalorií je třeba k přežití a za kolik se dá toto množství kalorií ( potravin ) nakoupit, což dává smysl, a pro zajímavost k tomu OSN sama dodává, že výpočty nejsou plně relevantní, neboť obyvatelé měst a venkova mají rozlišné ceny, ženy a muži mají jiný příjem, atp. Spokojenost.
Další uklidnění mi způsobuje Michal Putna a jeho vynikající diplomka zabývající se Rozvojovými cíly tisícíletí ( OSN vyhlašuje v roce 2000 ) a jejich naplňováním. Škrtá totiž další můj otazník týkající se zohlednění sociálních a jiných faktorů tím, že uvádí tzv. „síť chudoby“ z nedávno uveřejněných ( 2006 ) dokumentů OSN, kde je celý pavouk promítnut a s relativností se tedy počítá. Hurá. Navíc přidává informaci o tzv. Human Development Indexu z roku 1990 a jeho pozdějším ( 1996 ) „starším a vzdělanějším bratru“ Human Poverty Indexu, který přidává navíc kritéria jako očekávaná délka dožití, míra gramotnosti, míra dětské podvýživy aj. Úplné škrtnutí toho otazníku díky Madeirosově tvrzení „chudákovi poskytuje dodatečný příjem větší pocit uspokojení než je tomu u boháče“, snad dokonáno býti může.
Ale ještě stále mi to nestačí, stále si říkám, že extrémní chudobu neměří extrémě chudí, ani chudí, ani málo chudí. A tím je přeci skutečný obraz destruován. Nebo? Jak může někdo poslouchat Frantu Vomáčku z Horního Neználkova, jak vypráví o kráse albánských hor, když tam nikdy nebyl? Nevím. Pátrám dál. A hle, v roce 2000 vytvořila Světová banka projekt Hlasy chudých ( Voices of the poor ), kterého se zúčastnilo bezmála 60000 chudých lidí a dokázal, že pro chudé v rozvojových zemích není příjem zdaleka jediným ukazatelem chudoby, na čemž své pojetí chudoby staví i slavný indický ekonom Amartya Sen. Jsem spokojen.
U poslední otázky otazník neškrtám úplně. Nevím zda a kterým konspiracím, či médiím se dá plně věřit.
Úsudek mi ale velí považovat za jistotu fakt, že ve světě je velké množství neziskových i ziskových organizací, vlád, institucí, jedinců, s velkou ochotou a snahou pomáhat tak, aby alespoň část z těch, kteří umírají zbytečně, mohla žít lidsky a s důstojností.
A toto mi už stačí.