Pyruš nám při přechodu 5000 metrového Sfingo-la průsmyku zapomněla na krém a změnila nám tak barvu na leproidní jihoindickou, takže moji tři bílí kamarádi, co jí v Darche potkali neuvěřili, ani při poslechu rodné řeči, že se jedná o ní. Nejsem si úplně jist, jestli jí tato nová role sedí, těší, a už vůbec si nejsem jist, zda se jí tak „v převleku“ podařilo v Manali vyhnout tradičním topzvědavým indickým pohledům.
Zůstal jsem tu tedy na nějaký čas poustevnicky sám s večerním společenstvím vlků a myší, s denním společenstvím prachu, dětí a megavelkých sojamasařek, kdy musím při vaření dávat pozor, aby se mi nepřipletly pod mouku, tyhle nové, oteplením narozené, bzučící kuličky, které mi dělají radost snad jen tím, že chodí spát dříve než já.
Trautembergovi a jeho snaze polapiti veškeré krkonošské ptactvo a prodávati ho následně na trhu by se tu dostávalo velkého potešení, neb díky větrání budovy ( možná i kvůli lovu sójamasařek, nebo jen tak nám třeba zazpívat ) sem do školy často otevřenými dveřmi létají nádherní pestrobarevní pěvci, a z této nedobrovolné pasti je zachraňují až mé dlaně. Říkám si, ještě trochu víc rostlin tu míti, zavřít oči, a můžu začít vybírat vstupné do Kargyak – ZOO.
Všichni kolem se vypravili na dovolenou, a tak se snažím stíhat nejen vaření, ale učit i ještě jednu třídu navíc. Je to hukot, ale přesto mě stále baví a neunavuje ta neuvěřitelná dětská živelnost. Je pravdou, že jsem časem musel přejít k rodiči chtěným tělesným trestům, které jsou mimořádně účinné ( pro mě osobně občas i zábavné ), a od té doby jsem radikálním zastáncem obnovy těchto „prvorepublikových“ školních praktik i u nás v Čechách. Vše jistě zneužíti lze, bereme – li ale na prvním místě v potaz efekt a přínos pro dítě samotné, není dále o čem diskutovati a rákosku hnedle tasiti. Děti teď učím od začátku do konce školy.
Hnedle ješte ten stejný den co Pyru odešla, děti ani nestačily setřít slzy a už mi tu po škole pobíhaly v jejím oblečení. Rangdolovi jsem musel vysvětlit, kdo je to transvestita, a úlekem ihned vlétl do mých trekových bot. K tomu se přidalo neodhadnuté množství navařeného jídla a zrodila se párty za doprovodu ladackých rytmů a podivných tančních formací.
Když tak svojí místní hudbu milují, vzpomněl jsem si na český film Slunce, seno,…, kde krávy za doprovodu příjemně klidné hudby dojily jako o závod, pokusil jsem se tedy děti „podojit“ při kreslení meditační hudbou. Výsledek? Úžasné, překvapivé, strhující! Některé kubistické obrazy ( např. mistra Jangyora z 1.třídy ) bych klidně bezestudu nechal pověsit vedle Picassa do Louveru.
Chování přírody, čistý to fenomén, překvapuje Kargyak s pravidelností. Smažíme se s Pembou a Lopim na chodbě, spokojeně trávíce oběd, pozorujíce dovádějící děti před školou. Žádný mrak, obyčejný vítr. Najednou během vteřiny není přes okno videt vůbec nic, jen slyšíme silný vítr přinášející kila hlíny a prachu na školu. Tornádo. Opět pár vteřin plyne a nic. Vybíhám ven, koukám směrem na Skiing vesnici jestli tam neletí předčasně domů některé z dětí. Počítám. Máme všechny. Instinktivně se shlukly k sobě, lehce otřesené, hází míčem zas jak předtím.
Doxa. Tvrdá to dívcí dřina. Pár dní nazpět to bylo, kdy holčiny ze všech okolních vesnic zbalily raneček mom a čapátek, veškerý dobytek a presunuly se pod horu Gonporanchon několik km vzdálenou, kde budou zelené letní měsíce trávit péčí o jačí vemena. Pln štíří zvědavosti, vypravil jsem se na kontrolu “ Tangzo doxy“ a ve stanu, popíjiv čaj s právě pečlivě vymačkaným, čerstvým mlékem, uvědomil jsem si přímo náročnost celé té události. Dvě holčiny, stan, spousta vemen, kameny, skály, a tak měsíce stále dokola. O čem si tak asi povídají?