Reklama
 
Blog | Josef Hrubec

Návrat ke kaštanu

Pane Jungu! Krize je opravdu příležitost. Příležitost vidět věci jinak než obvykle. Ležím ve spacáku vysoko v himalájských útrobách, vysoká horečka, třes, bolest. Otevřít ústa a pít, podobné... jak bez nohou zvednout se a jít. Zničeho nic se má mysl začíná probouzet k novému životu, začíná vyplouvat můj život od malička až potud v tak jasných obrysech. Přijde mi jako by veškeré mé životní střípky splynuly v jeden, v cestu, kterou si od narození kráčím. Hluboká, rychlá a dynamická syntéza minulých dějů vyvržených z nevědomí mě udivuje stejně jako fakt, že mohu najednou držet tužku v ruce a zapisovat důležité momenty odhalujícící celek.

Cítím pálící se papír. Jsem náhle daleko ve svém dětství. V období, kdy se od té malé postavičky nedá očekávat stavění budov, řízení vozidel, vytváření právních norem, založení rodiny, cestování do vzdálených neprobádaných končin naší planety, přesto, je v ní něco víc než v nás, v dospělých. Co je tím „víc“? Freudovsky anální člověk na tuto otázku neodpoví. Nechce, možná ani nemůže. Je schopen vůbec podobné otázky tvořit?

To my, freudovsky orální bytosti takové otázky zas a znovu vyhledáváme a plníme s radostí mraky času snahou nad jejich rozřešením.

Je to jen pár let, co jsem se oddělil od své matky. Sedím v pokoji panelákového bytu držíce papír. Čichám k němu. Ten tak krásně voní! Co s ním? Nejraději bych ho jen stále držel, čichal k němu a obdivoval ho. Voní mi příroda nebo průmyslový výtvor? Líbí se mi jeho tvar či jeho barva? Je pro mě důležité, odkud se tu ten bílý papír vzal? Od každého trochu.

Reklama

Uplyne pár hodin mého koupání se v papírech, koukám z okna. Shazuji do vzduchu poslední vlašťovku. Stou či pětistou? Nevím, ale při pohledu na bílou zem pode mnou, jich mohlo být i tisíc. Z toho sedmého patra to ale dlouho, pomalounku, tak spokojeně plachtí! Nahradil jsem hejno ptáků hejnem ptáků. Také přírodních? A není to jedno? Nestačí jen vidět to ladné pohupování se ve vzdušných proudech? Říkám si, to by bylo tak být jednou z nich ….

Škola, kamarádi,….“já chci být jednou pilotem“, létá opakovaně a sebejistě z mých úst. V ten moment snad nikdo nepochybuje o mé vnitřní vizi.

Pár let plyne, ruce a nohy se dlouží. Panelákový byt nahrazuje terasa našeho nového domu. Mačkám na své hrudi své milované zvíře, kočku. Přede, a já předu, že přede. Předáváme si to ve velkém! Cítím, že mám něco více než ona a tak ji seznamuji se svými sny, při společném pohledu na blankytnou oblohu. Modrá barva, chladný ranní větřík ve stínu našeho domu. Slunce teprve tam někde na druhé straně vchodu ( východu? ) rozlepuje své paprsky a hledá si cestu k nám. Oba jsme pohledy upnuti na to modré jasné nekonečno. Mám nepopsatelný, vše prostupující pocit vzájemnosti. Žije se mnou mou touhu a nebo sama touží? Čtvero očí doprovází bílou tečku s dlouhým ohonem směřující odněkud někam. Co tam dělá? Kam asi letí? Jen pár okamžiků úvah a je fuč. Zbyl z ní jen rozpínající se ohon, z bíla plynule přecházející zpět do blankytna.

Držím knihu plnou starých, archivně vonících papírů. Sedím v trávě svého osudného místa. Čichám a nabíjím se tou magickou vůní historie. Oddaluji toto potěšení a hle, je tu další….a další, a další… to zelené Všude mě tak zaměstnává! Ono nejen zelené, ale i barevné! Na některých přistávají a opět vzlétají, přistávají a …zas někam odlétají, bzučící kuličky. Bzm, bzzzzzzzm, bzzzm,…..

Vítr se opírá do stromů plných listů rozehrávaje tak nezapomenutelný koncert o sebe šustících maličkostí. Vůně historie, barevná tráva, bzučící kuličky, větrné maličkosti. Zvedám hlavu vzhůru. Tam vysoko, daleko, bílé tečky opět brázdí oblohu všemi směry. Kam letí? Proč?

Sním, sním, toužím, sním. Jednou….možná….kdo ví….

Je podzim. Plody stromů se pozvolna přesouvají z košatých korun do skladů a krků. Nastal čas, aby i oděv korun, listí, obnažilo větve a sneslo se ladnými pohyby k zemi jako ty vlašťovky ze sedmého patra.

Hrabu, hrabu si svýma malýma hrábřema, to své, na svou hromádku. Listí mi připomíná svou vůní papír. Nebo les?

Kaštanový? Kaštanový, ze kterého se s pravidelností vydává na houbosběr? Mááááám! Našel jsem! A dalšíííííí, dalšíííííí….

Návrat ke kaštanu. Tolik jich tam na zemi leží. Jen se tak brášci předbíhají, kdo najde vetší a pěknější exemplář.

Sluníčko praží a opaluje.

Rozkládací křeslo.

Noviny.

Cigareta.

Jeho úsměv si silně pohrává s mými smysly!

Hromádku listí beru do dlaní a házím postupně do právě rozdělaného ohně. Kouř se vznáší za pomocí hravého větříku do oblak i se svou podzimní vůní a ten statný topol si jen tak, majestátně, tomu všemu přihlíží…..