Čas v Himaláji si plyne úplně jinak než je nám lidem „západního typu“ v dnešní době přirozené, na který jsme zvyklí. Všude prožíváme 12 měsíců v roce. Na indickém severu mají ale úplně jiný náboj. Nikam se nespěchá, spousta věcí se dle místních vyřeší sama bez lidského zásahu. A v tom je ten hlavní rozdíl! U nás se snažíme všechno všemožně, čím dál tím rychleji, uspěchat a ovlivnit dle globalizačního klíče, který odemyká komnatu pseudoštěstí pouze těm nejrychlejším, nejsilnějším, nej, nej, nej….., kteří se mnohým stávají vzorem a zrychlenost se tak nezadržitelně multiplikuje.
„Vzdalujeme se od přírody“, jak naznačuje úvodní heideggerův trefný výrok? A nebo je v samotné modernosti technické ukryt zákon přírody?
Stroj času existuje! Buď v podobě nepatrného přesunu letadlem kamkoliv na planetě a nebo třeba do některých horských i nehorských končin. Cedule Středověk či ještě dále, stojí před vámi i dnes.
Většina z nás si nedokáže již představit život bez mobilu, a je tak dobrovolně odkázána na závislost na něm a potažmo závislost na lidech uložených v něm. Hrát si na alternativu, a žít bez něj, je již čirá pitomost. Patří to k nám stejně jako vynález bot.
Po několika měsíčním žití v odlehlosti s místní komunitou, zažívám stavy, které se v mnohém podobají těm, o kterých vyprávějí babičky a dědečkové. Parťák Lobsang odchází z vesnice, od rodiny, za prací. „Za pár dní se vrátím!“ Oznamuje jen. Čekání tak začíná. Jeho rodina i já, po několika dnech začínáme netrpělivě vyhlížet do rozlehlého údolí Lobsangovu postavu. Týden plyne, Lobsang nikde. Napětí společně se spekulacemi vzrůstá. Žádný mobil, jen nevyzpytatelné hory, dálky, naděje. Manželka Yomsom, čtyři děti plně odkázané na příjem svého otce, a já. Všichni dobře víme, že si hory občas vybírají své oběti. Náhle, nečekaně, bez jakéhokoliv vzorce. Zkušeného i nezkušeného. Nima, nima-du, nima-sum, počítáme společně na prstech dny, které tady už měl být. Stále nevíme a graduje v nás pouto k sobě. Čistá nejistota způsobuje těšení se v rozměru nevídaném. Bylo by to s mobilem takové? Neochuzuje nás jistota vnesená do této malé krabičky o křišťálovější radost? Jakým způsobem to ovlivňuje sociální vazby mezilidské? Čímže nahrazujeme toto domnělé ochuzení?
Někdo zažívá ten pocit při příchodu hlavní kapely po předskupině na koncertě, někdo při porodu v očekávání syna či dcery, někdo při nečekaném zjevení přítele v dáli….
Žijme nejistotou a buďme o něco šťastnějsí!